headerfoto

Pověsti a legendy

Dalších 10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová (1996)

Pověst o vzniku jména Kozákov

Před dávnými časy bydlela na úpatí hory chudá žena se svým synem. Měli dvě kozy, které hoch každý den pásl. Jednoho dne byly kozy neposlušné a stále mu zabíhaly jinam. Chlapec se rozzlobil, vzal kámen a hodil jím po kozách. Kámen jednu zasáhl a zabil. Šel okolo pocestný. Viděl, co se stalo. Sebral kámen a prohlédl si jej. Poznal, že je to drahý kov. Prodal jej ve městě a utržil za něj mnoho peněz. Když se to lidé dozvěděli, hledali na tom kopci podobné kameny. Poněvadž tam hoch zabil kovem kozu, nazvali prý kopec jménem Kozákov.

Drahokamy na Kozákově

Vyšel si jednou hajný Votrubec do kozákovských lesů na obhlídku. Celý utahaný přišel za poledne ke studánce Radostná a odpočíval. Něco pojedl, pak si nacpal dýmku a spokojeně vysílal kotouče dýmu k vrcholkům stromů. Zabraný do přemýšlení ani nezpozoroval, že u něho stanuli tři muži. Podle tváře i šatu poznal hajný, že to jsou cizinci. Nesrozumitelnou řečí doprovázenou posunky ho vyzvali, aby je následoval. Celý ustrašený s nimi šel k nedalekému lomu, kde za hustým keřem byla díra do země. U té se zastavili. Cizinci vytáhli provazy a dva z nich se za pomoci hajného a třetího muže spustili do díry. Dlouho trvalo, než ti nahoře dostali zdola pokyn, aby táhli. Nejprve vytáhli pytel plný kamení a potom oba muže. Hajný ničemu nerozuměl a měl z neznámých a jejich divného počínání strach. Není divu, že se těšil, až bude mít celou záležitost za sebou. Ale jeden z cizinců, asi jejich vůdce, jej vyzval, aby za týden přišel zas. A že ho potom za jeho pomoc bohatě odmění. Celý týden byl hajný jako vyměněný. Nejedl, nespal, chodil jako ve snách. Ženě to bylo divné, ale slovo z něj nedostala. Týden uplynul a hajný s těžkým srdcem kráčel ke studánce. Sedl si tam na pařez a čekal. Čekal dlouho, nikdo nepřicházel. Ale sotvaže v Tatobitech počal odzvánět zvon poledne, vyskočil z houští černý kozel s třemi zlatými rolničkami na krku. Nabral hajného na rohy a uháněl s ním do houštiny. A než se muž vzpamatoval, vletělo s ním zvíře do nějaké skalní chodby a zmizelo. Před udiveným hajným stál jeden ze tří cizinců. Pokynul mu a vedl ho do nitra skály. Vešli do nádherné síně, kde zanechal cizinec hajného o samotě. To bylo zlata a drahých kamenů! Votrubec mohl na té nádheře oči nechat. Stěny i podlaha byly vykládány různobarevnými jaspisy. Stoly obroubeny zlatem a leštěnými ametysty. Kolem zrcadel se třpytily křiš»álové rámy. Vtom přišel druhý cizinec a odvedl jej do druhé síně, kde byla jídelna. Hajný nevycházel z úžasu. Byla-li v první síni velká nádhera, byla v jídelně ještě větší. Ačkoliv mu byly předloženy nejchutněji upravené vzácné pokrmy, nemohl pozřít rozčilením ani sousto. Celé dva dny obdivoval nádheru a bohatství, až třetího dne se mu zastesklo po domově. Tu mu ten první z cizinců naplnil kapsy tvrdými penězi a vyvedl ho skalní chodbou ven. Zde už na něj čekal kozel, nabral ho na hřbet a odnesl ho zpět ke studánce. Sám pak zmizel opět v křoví. Když přišel Votrubec domů, našel ženu celou ustrašenou. Ale když jí vše vypověděl a ukázal darované tolary, nebylo divení konce. Druhého dne již to věděla celá ves a tak to vypravoval otec synům a děd vnukům, až do našich časů. Ty tři cizince ale už nikdo nikdy nespatřil.

Studánka Radostná

Kdysi se usadili v Drábovně pod Kozákovem tři železní muži. Ze svého skalního příbytku hleděli do kraje, a hleděli zlověstně. Stali se postrachem širokého okolí. Byli to chlapi tvrdí, necitelní a navíc obdaření kouzelnou mocí. Lidem škodili, kde mohli. V nejprudším létě, když byla pěkná úroda, vycházeli ke studánce na Kozákov a tak dlouho do ní dýchali, až zmrzla. A pak led šlapali a drtili a dolů pod horu na pole sypali. A tak každý rok vždycky velké kroupy ničily lidem úrodu. Vesničané plakali, lomili rukama, ale nic platné. Poradit si nedovedli. Bídu a hlad měli pokaždé, když se železní mužové objevili. A ti se radovali z jejich neštěstí a věřili, že se lidé z kraje vystěhují a oni sami tam budou vládnout. Až tu jednou jeden chalupník, Matěj Kubáně se jmenoval, dostal nápad. Sám trpěl zlomyslností železných mužů, a proto přemýšlel, jak jejich řádění učinit přítrž. A napadla ho taková věc. Na starý strom u studánky, ze které brali železní muži led, pověsil obraz Matky Boží Radostné. Sám se tam chodil pak denně modlit. A jednou, když klečel před obrazem u studánky, se mu zdálo, že se na něj Matka Boží usmála. A od těch dob jako když utne, přestala pohroma, přestalo krupobití a mohli železní chlapi do studánky dýchat, jak chtěli, nepovedlo se jim. Studánka nezamrzla, kroupy nebyly, chalupníkům a sedlákům pod Kozákovem se ulevilo. ®elezní chlapi plni vzteku odtáhli z kraje někam daleko za Železný Brod. A studánka, která podle obrázku dostala jméno Radostná, od té doby ani v zimě nezamrzá.

Loupežníci na Drábovně

Drábovna dostala jméno od loupežníků - drábů, kteří ohrožovali zdejší krajinu četnými loupežemi. Jednou odnesli ze vsi Volavce s bohatou kořistí i nějakou dívku. Jmenovala se prý Strýcmandová. Z radosti nad zdařilým lupem hodovali a popíjeli ve svém pelechu po celou noc. Ale dívce se podařilo uprchnout. Doběhla k rychtáři Vávrovi na Volavec a vyprávěla mu o všem, co se jí přihodilo. Vesničané se po dlouhé poradě usnesli, aby se dívka zase vrátila do Drábovny a cestu označila hrachem. Strýcmandová to provedla. Trousila hrách, trousila, a když jí už nestačil, lámala větvičky a kladla je na zem. Konečně nepozorovaně vklouzla do sluje, kde bylo veselí ještě v plném proudu. Pozdě k ránu zpití loupežníci usnuli. Tu se však přihnali obyvatelé z Volavce, vylomili železné dveře sluje a lupiče svázali. O nalezené poklady se rozdělili. Loupežníky pak odvedli do Turnova k hrdelnímu soudu. Vrchnostenskému úřadu na Hrubé Skále odevzdali jen něco málo z uloupených věcí. Odevzdali i železné dveře od sluje, které jsou prý dosud na hruboskalském zámku.